Východní filozofie
Hinduistická filozofie
Hinduismus je pravděpodobně nejstarší náboženský systém na světě. Z živých náboženství je možná také tím nejsložitějším - mnoho lidí vlastně hinduismus považuje spíše za způsob života než za zřetelně vymezenou religii. Vše, co je s hinduismem spojeno,se vzpírá jednoduchému popisu,ale nejlépe jej lze definovat jako soubor náboženských a i morálních ideí a praktik,které byly postupně mnoha generacemi spojeny v jeden celek. Dnes existuje množství odnoží hinduismu s odlišnou posvátnou literaturou, vírou a praktikami.
Na rozdíl od většiny jiných religiózních systémů nevedou kořeny hinduismu k jediné historické postavě,po staletí přispívali k jeho rozvoji nespočetní dávní i současní proroci,mystici a filozofové. Existuje mnoho akceptovaných systémů hinduistické filozofie,ale většina hinduistů vyznává jednu ze šesti tradičních filozofií. Mezi tři nejpopulárnější filozofie patří:
Sánkhja
Dualistický názor,který považuje hmotu a ducha za věčně oddělené skutečnosti,odmítá existenci Boha-tvůrce,a je tak ateistickou filozofií.
Jóga
Názory tohoto systému týkající se hmoty a ducha jsou podobné jako u sánkhji,ale jóga učí o existenci Boha-stvořitele,a je tedy filozofií teistickou.
Védánta
Jde o nejrozšířenější systém.V rámci védánty existují tři rozdílné názory.
Nedualistický
Nedualisté věří,že nejvyšší podstatou je brahman(absolutní podstata nebo bůh). Brahman je považován za jedinou opravdovou existenci. Celé stvoření je pouhým projevem brahmana v prostoru a čase. Základní příčinou všeho utrpení je to,že duše nezná svou skutečnou podstatu.Účelem života je pak osvobození z tohoto utrpení a sjednocení s brahmanem. Tohoto můžeme dosáhnout jen pochopením naší skutečné podstaty(sebepoznáním).
Zdrženlivý nedualismus
Pro ty,kteří věří ve zdrženlivý nedualismus,je brahman neosobní,transcendentní a nepopsatelný a je podstatou čistého vědomí. Podle tohoto názoru se kdysi brahman proměnil v boha(Išváru),vesmír a všechny duše. Lidská duše je zotročena,protože je od tohoto boha odloučena,a my se můžeme osvobodit jedině tím,že se pokusíme s tímto bohem rozmlouvat.
Dualismus
Také dualisté vidí v brahmanovi boha,který je stvořitelem všeho. Stvořený svět však považují za opravdový,od brahmana odloučený,avšak na něm závislý. Zotročení lidské duše připisují zapomnětlivosti jejího tvůrce a věří,že ji lze osvobodit spojením s bohem.
Výše uvedené definice naznačují skutečnost rozvoje hinduismu v různých epochách tak,jak na sebe přibíral překvapující názorovou rozmanitost a mezi jeho stoupenci vznikly názorové neshody. Většina z nich však posvátnost níže uvedených spisů uznává.
POSVÁTNÁ LITERATURA
Šruti(to, co je slyšeno)
Posvátná védská literatura, která je uctívána jako zjevení.
Védy
Doslovný význam pojmu véd je „posvátná znalost“. V širším slova smyslu jde o celý soubor hinduistických posvátných spisů známých jako védy.V užším slova smyslu odkazuje tento termín ke čtyřem konkrétním knihám. Hlavní místo mezi nimi zaujímá Rgvéd, antologie náboženské poezie opěvující různá hinduistická božstva,o nichž se předpokládá,že sídlí na zemi,ve vzduchu a na nebesích.Rgvéd se skládá z deseti knih obsahujících 1028 hymnů,jež byly sebrány v rozmezí 600 let,přibližně mezi roky 1500-900 př.n.l. Rgvéd patří mezi nejstarobylejší dochované náboženské rukopisy.
Bráhmany
Bráhmany je řada prozaických komentářů k védům, napsaných různými hinduistickými mudrci mezi lety 850 – 500 př. n. l. Tyto komentáře zdůrazňuji moc védských rituálů a ovládání bohů, přírody a lidstva.
Upanišady
Upanišady, „sezení poblíž učitele“, jsou skupinou spekulativních pojednání sepsaných védskými mudrci. Tyto spisy rozvíjejí filozofické významy védů a jsou psány formou dialogu. Upanišady vznikly v časovém rozmezí tří až čtyř set let, počínaje přibližně rokem 300 př.n.l.
Smrti (to, co zapamatováno)
Posvátná Švédska literatura uctívaná jako tradice. Tato skupina hinduistických knih obsahuje množství různých spisů na rozličná témata, sahající od gramatiky a etymologie až k medicíně a hygieně, filozofii i náboženským vyznáním. Do této kategorie také patří oblibená díla jako purány (osmnáct knih a náboženských básní) i dva největší indické eposy Rámájana a Mahábhárata. Mahábhárata je nejrozsáhlejším eposem na světě. Skládá se ze 220 000 veršů, coš znamená, že je sedmkrát delší než celá Ílias a Odyssea dohromady. Součástí eposu Mahábhárata je i nejmilovanější náboženská kniha Indie, Bhagavadgíta.
ÚVAHY O SMRTI A POSMRTNÉM ŽIVOTĚ (ESCHATOLOGIE)
Názory na to, co se stane, když umřeme, se u různých hinduistických filozofií liší, ale dvě doktríny, karma a sansára, jsou středem eschatologické víry většiny Indů.
Podle učení sansáry (doslova „kruhu bytí“) je současný život každého člověka určován plody činů, které vykonal v předcházejících životech. Karmu lze definovat jako zákon spontánní spravedlnosti. Za každý čin je buď odměna, nebo trest; všechny naše současné radosti, bolesti a útrapy jsou tedy přímým důsledkem našich minulých činů.
Pokud bude naše karma plodit hříchy a nedokonalosti, budeme se dál znovu rodit v dalších bytích. Tato postupná znovuzrození pravděpodobně nebudou na stejné úrovní bytí – mohou nastat v kterémkoliv z mnoha přechodných nebí či pekel nebo na zemi. Ke znovuzrození na zemi může dojít v jakékoliv formě života: rostlině, zvířeti nebo člověku. Za nejvýznamnější se považuje znovuzrození do lidské bytosti, protože dobrou karmu si můžeme shromažďovat jen v této podobě. Tradiční hinduistická literatura, jako jsou například purány, rozeznává množství přechodných nebí a pekel, v nichž dojde ke komickému soudu. Když se řetěz dobrých a zlých skutku vyčerpá, duše se znovu narodí na zemi jako lidská bytost. Smyslem života je přerušit hříšný koloběh zrození – smrt – znovuzrození, a osvobodit tak duši. Jen nemnoho z nás to však v určeném čase dokáže. Naprosté většině lidí se nepovede vysvobodit z otroctví karmy a sansáry, a jsou tak odsouzeni k nekonečným znovuzrozením. Tyto dvě hinduistické doktríny chápou význam smrti a posmrtného života zcela jinak než většina jiných náboženství.
V mnohém podobný je i buddhismus, který se začal vyvíjet jako reformátorské hnutí v mezích hinduizmu a později se rozvinul v nezávislé náboženství. Jestliže jiné náboženské systémy uznávají jen pozemskou zkušenost duše, hinduistické a buddhistické náboženství vidí v nespočetných návratech duše do rozličných forem života na zemi součást jedinečného systému.
Rgvéd
Následující pasáž ze Rgvédu například nepřímo poukazuje na existenci jediného nebe jako království, kde se věřící těší ze života věčného:
Do království nevyčerpatelného světla,
Odkud zář slunce pochází,
Do toho království mne přinese
Věčného a nesmrtelného (IX 113:7)
Rgvéd také obsahuje mnohem otevřenější zmínku o nebi. Uvádí,že cesta k nebi je nesnadná,a než k němu věřící dojdou,budou muset čelit mnoha nebezpečím,mezi něž patří démoni připraveni je pohltit,když zabloudí ze správné stezky. Rgvéd dává poznat barvitého boha jménem Jama, který na této nebezpečné pouti věrným pomáhá. Jama byl první člověk,který zemřel,a nyní je bohem mrtvých a vládcem i soudcem zesnulých. Starověcí Indové vzpomínali Jamu, když oslovovali duše zesnulých,jejichž těla byla pálena na pohřební hranici:
Čest tvým obětem, králi Jamo, který shromažďuješ lidi. Který putuješ ke vznešeným výšinám nad námi, který vyhledáváš a ukazuješ cestu mnohým.
Jama pro nás první našel místo spočinku:tato pastvina nám nikdy nemůže být odebrána (X.14:1-2)
Nejenže se výše uvedená ukázka zmiňuje o nebi, ale rovněž tvrdí,že zesnulí budou mít jiné tělo,což je otevřená narážka na jiné uspořádání duše. Aby zabránili věrným ve vyznání démonů, ochraňují stezku k nebi Jamovi čtyřocí hlídací psi s velkými čenichy:
A tví dva psi,Jamo,ti hlídači,ti čtyřocí,kteří shlížejí na lidi a střeží stezku.
Svěř jejich ochraně tohoto člověka,o králi,o blahobytem i zdravím obdař ho.
Dva vyslanci Jamovi se potulují mezi lidmi, temní, neukojitelní ,s nozdrami rozšířenými.
Kéž poctivý život obnoví nám zde a teď,abychom uzřeli sluneční jas (X.14:11-12)
Podle Rgvédu je nebe odměnou za ctnosti, jako je odříkání,obdarování knězů, život podle svatého zákona nebo smrt na bojišti. Nebeské radosti a rozkoše jsou popisovány velmi konkrétně:duchové jsou například zobrazováni, jak užívají blaženého života ve světě věčného světla,pijí soma (povzbuzující exotický nápoj), mléko, med, mléčný nápoj ghee a naslouchají zpěvu a flétnám. Jsou zde také krávy,které splní všechna přání. Obyvatelům nebe dělají společnost jejich zesnulí předkové a různí hinduističtí bohové, mezi nimi prapředek lidstva Jama.
Po starobylých stezkách,po nichž před námi kráčeli předkové, jdi dál a dál.
Tam dopřáno ti bude pohledu na oba krále ,jak posvátné jídlo jedí,
Bohy Varuna a Jamu
Poznej tam Jamu, poznej tam Otce, poznej tam váhu činů svobodných i nařízených, tam, v nebi nejvyšším. Zanechej hříchu a zla, obydlí své nanovo hledej a zářící slávou, poznej tam jiné tělo. (X.14:7-8)
Zatímco pozdější hinduistické texty rozeznávají více pekel,védy se zmiňují pouze o jediném. Je to hluboká,temná,bezedná díra,do které bůh Indra (bůh bouří a monzunů) a Soma (bůh úliteb) vhazují zlé a hříšné lidi,démony, čaroděje a spiklence:
Indro a Somo, zlé uvrhněte do hlubin, ano, do temnoty bezedné vrhněte jimi
Ať žádný se odtud nevrátí
Ať zvítězí a přemůže je vaše hrozivá moc.(VII.104:3)
Upanišady („Sezení poblíž učitele“)
Upanišady jsou komentovaná pojednání ke čtyřem védům. Ačkoli jejich hlavním cílem byl výklad filozofických motivů obsažených ve védech, autoři některých upanišad zavedli nové,často nevédské pojmy, které navždy změnily tvář hinduistické víry i zvyklostí. Mezi ně patří dvě významné teorie - sansára a karma, které zanechaly v hinduistické eschatologii trvalou stopu. Tyto doktríny začínají upanišady užívat k ospravedlnění utrap a nespravedlivosti lidského života. Tím, že ponechaly otevřené dveře návratu na tuto zemi, daly hříšným a nešťastným naději na lepší život v budoucnosti. Mezi mnohými upanišadami je Brhadáranjaka první, která se zmiňuje o doktríně sansára.
Upanišada Brhadáranjaka.
Hlavním tématem Brhadáranjaky je pojem jednoty bytí neboli existenciální monismus. Podle této myšlenky pocházejí všechny duše od Bráhmana tak jako jiskry od ohně. Proto ve všech tvorech existuje jenom jediná duše a veškerá existence sdílí tutéž podstatu: „On (Bráhman) je tvá duše, jež je ve všem.“(3.4.1.) Pokud se nevědomému člověku nepodaří tuto jednotu spatřit a považuje se za něco odloučeného od Bráhmana, vystavuje se trápení, strachu a následným znovuzrozením:
Že není různosti na zemi,
Jen myslí lze uzřít.
Kdo uzří zde zdání různosti,
Po smrti smrt dostane. (4.4.19)
Jediným způsobem, jakým se může člověk odpoutat od hříšného koloběhu znovuzrození,je uvědomění si základní jednoty všeho bytí. Toho, lze dosáhnout četbou védů a meditací, půstem, vírou, obětí, asketismem a životem v celibátu:
Tohle (Já) je to, co se chtějí dozvědět opakováním védů, celibátem, askezí, vírou, obětováním, půstem. Když to člověk ví,stává se Munim (mlčenlivým mudrcem). Tohle je to, co potulní asketové hledají jako své nebeské světy, když putují světem.
Uznáním jednoty bytí dosahuje člověk mokša - osvobození, uvolnění od světské touhy, strachu, nevědoucnosti, zla a utrap. Jak se jednou uvolní, uvidí všechny duše v sobě a sebe ve všech duších. Začne všechny tvory milovat a nebude se ničeho bát, ani se nestane příčinou strachu či bolesti žádného jiného stvoření:
Proto ten, kdo ví (o jednotě bytí), kdo stane se klidným, tichým, trpělivě vytrvalým, soustředěným, uvidí Duši přímo v duši. Vidí vše jako Duši. Zlo nad ním nezvítězí: On zvítězí nad zlem. Zlo ho nespálí: On spálí všechno zlo. Osvobozen od zla, osvobozen od nečistoty,osvobozen od pochyb, stane se Bráhmánem.
Bráhmán (ten, kdo zná Bráhmana) užívá života v klidu a míru již na zemi. Po svém odchodu z tohoto světa získává mókša a jeho duše (átman) zcela splyne s Nejvyšší duši tak jako hrudka soli s oceánem, které již od sebe nikdy nic nerozdělí:
Všechny rozličné prvky se nakonec navrací k duši a jsou jí vstřebány tak,jako všechny vody vstřebány oceánem… Můžeme vytvořit hrudku soli, když ji oddělíme od vod oceánu. Ale vhodíme-li ji do oceánu, stane se s oceánem jedním a nelze je znovu oddělit.
Upanišada Maitri
Také upanišada Maitri uznává jednotu bytí:
Pro Podstatu i pro ni samu
Je bytí mnohotvárné v tobě
Ó Pane všeho, vítej nám,
Duše všeho, příčino všech činů,
Raduj se, celý život, toť ty
Pane všech potěšení a rozkoší. (5.1)
Podle této upanišady je však právě lidské ulpívání na pozemských touhách tím, co nás vede k zapomínání na prapůvodní jednotu našich duši s Bráhmanem, a jsme tak odsouzeni k dalším znovuzrozením:
Předměty zvuků, dotyků a smyslů
Bezcenné jsou člověku.
Však duše zemitá ulpívá na nich
Nepamatuje míst nejvyšších. (4.2)
Jediná cesta, jak se osvobodit od sansáry, je znovu si uvědomit, že podstata všeho je jedna a tatáž. K různým způsobům takového osvobozeni, které se nacházejí v upanišadě Brhadáranjaka, předepisuje upanišada Maitri nový – cvičení šestinásobné jógy. Ta zahrnuje ovládnutí dýchání (pránájáma), zvnitřnění (pratjáhára), meditaci (dhjána), pozorování (nijána), zdrženlivost (jana) a sjednocující kontemplaci (samadhi).
V posledním stupni (pohlcení) se jogínovi stane skutečná podstata vlstního já jasná a neuvidí už žádný rozdíl mezi svou duši a svým tvůrcem:
Až člověk uzří oslnivého
Tvůrce, Pána, Osobu, pramen brahmany,
Pak stane se moudrým, setřese dobro i zlo
A s nejvyšším Nepomíjejícím se sjednotí. (6.18)
Tak je bráhmán vysvobozen z koloběhu znovuzrození a po smrti se jeho duše znovusjednotí s Bráhmanem, z něhož pochází.
Bhagavadgíta
Bhagavadgiíta („Píseň požehnaného Pána“) náleží mezi nejpopulárnější hinduistické rukopisy. Je to jedno z nejvýznamnějších klasických děl náboženské literatury, které ovlivnilo hinduistické myšlení na více než 2 000 let, zvláště pak v posledních sto letech.
Bhagavadgíta potvrzuje jednotu bytí a znovuzrození představenou upanišadami a předkládá tři různé cesty k vysvobození. První dvě jsou tradičními metodami upanišad. Ale třetí, nejrivilegovanější způsob uvolnění je zřetelně nový.
Cesta vědění (džnána-márga)
Ústřední postavou je zde Krišna, oblíbený hinduistický bůh. Schvaluje pokyny upanišad k užívaní jógy a meditace pro pochopení lidské jednoty s Bráhmanem:
Věřící, jenž je pohroužen v transcendentálním poznání a který ovládá své smysly, velmi brzy dosáhne nejvyššího duchovního míru (4.39.)
Kdo pochopí, že tělo stvořené hmotnou přírodou koná všechny činy a že vlastní já nic nekoná, ten ve skutečnosti vidí. (13.30)
Cesta nezištného činu (karma- márga)
Bhadavadgíta také znovu stvrzuje platnost cesty nezištného činu jako prostředku k osvobození od mókšy. Krišna učí, že to, co způsobuje znovuzrození, nejsou naše činy, ale naše lpění na odměnách za ně. Proto cestou k uvolnění se od znovuzrození je konání náboženských a kastovních povinností bez zájmu o odměnu:
Máš právo vykonávat své předepsané povinnosti, nemáš však nárok na užívání plodů svých činů. Nikdy se nepovažuj za příčinu svých činů a nevaž se na nečinnost. (2.47)
Konej své předepsané povinností, neboť čin je lepší než nečinnost. Bez činu bys nemohl udržet při životě ani své tělo. (3.8)
Člověk by měl jednat z povinnosti a bez lpění na plodech činů, neboť konáním činů bez ulpívání dosáhne Nejvyššího. (3.19)
Bhadavadgíta dává přednost cestě nezištného činu před cestou vědění, protože je pro prosté a nezkušené lidi lehčí a přístupnější.
Cesta oddaností (bhakti-márga)
Nejprivilegovanějším způsobem spasení je v Bhagavadgítě nová „cesta oddanosti“. Oddanost zde znamená naprosté odevzdání srdce i mysli Krišnovi, vyvolávání jeho jména, velebení ho i to, že v mysli je vždy on. Znamená zasvěcení života láskyplnému uctívání a službě Krišnovi bez jakékoli touhy po jiných světských věcech.
Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mne a pouze Mně se klaň. Takto plně pohroužen ve Mně, určitě ke Mně dojdeš. (9.34)
Podle Bhadavadgíty je cesta oddanosti nejsnazším způsobem, jak se osvobodit od následných znovuzrození. Nejprostší oddanost je tak přijatelnější než nejkomplikovanější oběti:
Jestliže Mi někdo obětuje s láskou a oddaností lístek, kvítko, ovoce nebo vodu, přijmu to. (9.26)
Jinou výhodou cesty oddanosti je to, že na rozdíl od zbývajících dvou cest není výlučná: je otevřená pro obě pohlaví, všechny kasty a pro spravedlivé i hříšné:
Dokonce i člověk, který udělal nejohavnější činy, by měl být považován za svatého, jestliže Mi slouží s ryzí oddaností, protože je správně umístěn. Velice rychle se stane řádný a dosáhne věčného míru. Ó synu Kunti, směle vyhlaš, že Mí oddaní nikdy nezaniknou.
Ó synu Prthy, všichni, kdo se ke mně uchýlí, byť i nižšího rodu – ženy, vaišjove (obchodnící) a šúdrové (dělníci) – mohou dosáhnout nejvyššího cíle. ( 9.30-32)
